| Aktuality, zajímavosti |
|
Kdo chce barvitou minulost Čech potkávat při každém kroku, neměl by opomenout severozápad Českomoravské vrchoviny - kraj Železných hor. Z dávných časů tu už někde zbývá jen vzpomínka, letmo zachycená ve starých kronikách. Kdo stoupá do strmých svahů, na nichž se rozložil dávný Vilémov, stěží najde něco z doby, kdy se tu v úzkém údolí Doubravky chytila do pasti celá uherská armáda i se svým králem Matyášem. Jen v barokním kostele se zázračným obrazem Panny Marie Millesimovské ještě zbývá kus věže z kláštera, jenž tu stál v zimě 1469, kdy Jiří Poděbradský přijal od Matyáše nesplněný slib skončit ničivou válku Uhrů s Čechy. Zato románský kostelík z 12. století, který se tulí do boku kopce u nedalekého Pařížova, je skoro živou památkou na časy, kdy tento kraj bohatl těžbou kovů a ožíval karavanami kupců putující přes Čáslav po zdejší Haberské stezce, středověké "dálnici" na Moravu a do Rakous. Po tom všem zůstaly na Čáslavsku dodnes četné románské stavby a také zbytky ghett a hřbitůvků těch, které vždy přitahoval čilý obchod. Kdo odolá lákání přírodního parku ležícího podél řeky Doubravy, plynoucí pod Pařížovem, a popojde ještě kousek na východ, až do Běstviny, narazí na dílka jednoho z nejnápaditějších architektů českého baroka, Jana Santiniho Aichla. Osmiboká kaplička na návsi připomíná klášter v Zelené Hoře, jeho mistrovské dílo. Běstvinský kostel sv. Jana Křtitele se skvělou řezbářskou výzdobou je ozvukem slávy středověkých Čech, jaký uměl vytvořit jen tento italský Čech spojením prvků vznosné a rozjímavé gotiky s tělnatým a dynamickým barokem. Nad vesnicí začíná úzká stezka, která mezi stříbrošedými buky míří na bezlesý vrchol, oddělený roklemi od zbytku hor a korunovaný mohutnou Lichnicí, v jejímž kamenném stínu už sedm století vzdoruje času mohutný Žižkův dub. Pod triumfálním obloukem hradní brány se otevírá pohled na obrovitý trojúhelník hradního nádvoří, kde bylo kdysi sídlo jednoho z nejmocnějších rodů Čech, Lichtenburků. Z polozřícených zdí lze obhlédnout širý kraj Haberské stezky, posetý vesnicemi, malými městy a drobnými stavbami v krajině. I když oko upoutává mohutná stavba staré vápenky u Třemošnice, vyplatí se pohled dál, až k románskému kostelíku sv. Kříže na západě. Kde dnes zbývá už jen kostelní hřbitov, ležel kdysi panský dvorec, z něhož ve 12. století vyšli Ronovci, předci Lichtenburků, za slávou, majetkem a mocí. A všeho se jim dostalo. Strmě dolů spadá vrch Lichnice tvořící jedno z úbočí Lovětínské rokle, po jejímž dnu vede nejhezčí cesta zpět do roviny. Tam je pohled na Lichnici nejhezčí, když její trosky září v paprscích ranního slunce. A pak už panelákové stěny Třemošnice každého usměrní na cestu k malebnějšímu Ronovu nad Doubravou. Po silnici je to sice blíže, ale odbočka k Mladoticím zase zavede k Doubravě, do Chittussiho údolí. Stále je to příjemná procházka, i když mnoho z půvabů, pro něž tato místa vyhledával malíř českého romantismu Antonín Chittussi, už překryly roje chatek na březích řeky. Ztracenou tvář údolí připomínají už jen malířovy obrazy. Část z nich je umístěna v galerii, kterou Ronov zřídil na jeho počest. Z cesty na Čáslav lze ještě uhnout do úzkého údolí, v němž se skrývá malebné sídlo rodu Auerspergů, zámek Žleby. Přestavba v polovině minulého století do něj vkomponovala oblíbené vzory z Anglie. Jeho průčelí je kopií panského sídla Montecute v hrabství Somerset a celou stavbu obkličují mohutné hradby, další romantická libůstka tvůrců zámku. Žleby potěší zvláště milovníky starých zbraní , pro něž jsou nacpány pistolemi, palcáty, puškami, buzdygany, meči, brněními, dýkami a šavlemi. Z nádvoří, které střeží černé chrliče v podobě draků, však návštěvník vstoupí i do pokojů se vzácným nábytkem a keramikou.Koncem cesty je Čáslav - ale stejně tak dobře může být jejím počátkem. Silueta města, které proslulo Žižkovým hrobem, se už dlouhé věky poklidně odráží v Podměstském rybníku. Voda zrcadlí kousky městského opevnění, které ještě neukryl pobřežní park, i vzdálené věže gotického kostela a radnice. Pod první z nich po staletí přetrvaly ostatky přisuzované vojevůdci. Pod druhou jsou ukryty dnes. Prohlídku Žižkovy síně je třeba dohodnout v muzeu, jehož temné prostory se starými vitrínami, plnými nejroztodivnějších živočichů a nejbarevnějších kamenů, samo stojí za prohlídku jako ukázka muzejnictví minulého století. A pokud zbývá ještě aspoň chvilka času, stojí za procházku čáslavské ulice, výtvor kvetoucí secese i vyumělkovaných historických slohů i strohé moderny. MICHAL MOCEK Celý tento text je převzat z internetových stránek deníku MF DNES. |